Nicméně zážitkové, a to ti noví a neotřelí, se pojí povětšinou s tím během, protože tam se vždycky nachomýtne tu ten, tu onen závod, kterého se „náhodou“ zúčastním, a kde se „náhodou“ zase něco semele, a kolikrát jsou u toho ještě lidi, takže to pak stojí za to sepsat.
Expedice Zermatt Marathon 2014 začala loni v říjnu, kdy jsem si, jako správný „běžec pro radost“ nadělila start na půlmaratonu v Zermattu letos v červenci. Což pro mnohé znamená jediné – ta holka běhá a chce běhat a chce něco dokázat a půjde si za tím. Jenomže ta holka si spíš řekla – a hele, šance dostat se do Alp (původně spojeno s dovolenou ve dvou), pěkně si při tom zaběhat někde nahoře, a ještě si to užít se vším servisem. Protože půlmaratony já si docela užívám. Proto taky neběhám maratony a ultramaratony, že...
Mohla bych teď poctivě vyprávět, jak jsem v zimě chodila na bootcamp a běhala a vůbec sportovala jako vlastně vždycky, když se daří najít čas a když je i není chuť, ale abych to zkrátila, letos se prostě celkem dařilo pobývat venku a vyhýbat se zraněním a najít si prostor na sport, aniž by tím trpělo všechno ostatní (doufám), a ještě ke všemu mít z toho dobrý pocit. A už na jaře v Nymburce se ukázalo, že setrvalý pokles výkonnosti ve dvou posledních letech se zastavil a prostor pro osobák na půlce se našel a že to moje „pobíhání jen tak“, které občas někdo popostrčí v intervalu při organizovaném tréninku, není ve výsledku „jen tak“. A to mi udělalo radost. A taky mi to celkem stačilo.
Jenomže mezitím se taky stalo, že na Zermatt se rozhodli přihlásit ještě další lidi, a to ti, se kterými jsem se jednou až dvakrát týdně právě popostrkovala při těch intervalech, a začali jsme naše tréninky minimálně jednou týdně věnovat mimo jiné kopcům. Do toho se v květnu ozval už zase náčelník Petr Š., který organizoval náš „původní“ zájezd do Zermattu a bylo jasné, že začátek července se blíží a že běhat v Alpách se bude. Takže když se mi zase na last minute podařilo získat startovné na pražském ŠUTRu, brala jsem ho všema deseti jako trénink. Na půlmaraton, takže jedno kolečko stačí, že... A jelikož elita běhá zásadně víc než jedno kolečko, vyšla z toho dokonce bedna. Taky dobrý.
Pak už se to přehouplo do června a já měla poslední možnost tréninku v horách při oslavě bráchových padesátin. Ale jelikož v Tatrách pršelo a dost času jsem musela skutečně věnovat rodinným oslavám, byly z toho dva výběhy na Hrebienok a jeden 8km závod na Štrbskom plese. Mimochodem, taky last minute (bratranec švagrové měl volnou registraci z práce a já s sebou jako obvykle věci na běhání).
A pak už byl konec června, pohodový Poutní maraton (který jako vždycky trochu bolel, protože já přece běhám maximálně ty půlky...), blázinec v práci, nervy, abych dostala na dva dny dovolenou a ve čtvrtek ráno jsem se najednou naloďovala do minibusu na Zličíně, kde byla část osazenstva vyrazivší z Kladna už náležitě posilněna tím nejlepším ionťákem, který já nepiju. A začala párty. A jak by to mohli mnozí dosvědčit, když se sejdou běžci, a kamarádi, a ultraběžci, a ultrakamarádi, výsledkem je vždycky nějaká kulišárna. Na kterou se já, která běhám ponejvíce sama a pro radost a „jen tak“, na závody jezdím výjimečně, případně na last minute a ještě inkognito a z běžeckých hospod prchám ještě před tím, než se začnou spřádat běžecké plány, nikdy nenechám překecat. Ale celý můj život je jedno velké „NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY“.
A můžu si za to sama. Neprozřetelně jsem se v návalu euforie, že jedu na dva dni do hor, podřekla, že jsem koketovala s myšlenkou vyměnit si registraci s jedním kamarádem, který se nemohl zúčastnit ultra, ale že jak jsem viděla to převýšení a jak těžké je na něj u nás natrénovat, jsem ráda, že půjdu jenom půlku. Zbytek minibusu (5 chlapů-běžců, 2 ženy-běžkyně + já a řidič) byli samozřejmě všichni ultráci, takže hned začali rejpat (jak oni to umí), že to je škoda a že jsem měla jít na ultra. A já jsem jim začala vysvětlovat, jak to je moc dlouhý a moc bych u toho trpěla a že já si dám radši ten půlmaraton, který bude taky hezký a ještě k tomu si ho užiju. A upřímně, už nevím, jak k tomu došlo, ale najednou vyšlo najevo, že S. se ze zdravotních důvodů na ultra moc necítí a stejně by to asi šla „jen tak“ a že by jí vůbec nevadilo jít tu kratší trať. Tohle je nejhorší, když ten brouk v té hlavě začne hlodat... Protože jak se mi letos dařilo a i ten Poutní maraton jsem odpajdala jakž takž v pohodě, říkala jsem si, že by to možná až takové sci-fi nebylo, dát si dvojitou porci s třešinkou na dortu... A slovo dalo slovo, než jsme se v pátek šli registrovat, už bylo jasné, že pod cedulkou Veronika se na start postaví S., a pod jejím číslem já. A jelikož jsme nechtěly dělat rozruch a řešit případné poplatky a byrokracii se změnou registrace, prostě jsme si to jenom vyměnily. Jsme ve stejné věkové kategorii, takže o co de, že jo.
Jednoduché jako facka, tak co k tomu víc dodat? Že cesta s řidičem Honzou byla prima, že kluci poctivě zavodňovali a doplňovali ionty a bylo nám veselo, zvlášť když jsme zjistili, že většina v tak vysokých horách ještě neběhala, kromě pár nadšenců v Tatrách, ano, někteří v nich lyžovali, ale to je jiná. A od jiných, kdo závod absolvovali před námi, víme, že tam nahoře je ku*** málo vzduchu. Petr V. si to ověřil hned na prvním sedle, kam jsme vystoupali po serpentýnách, kde se většila osazenstva u okýnek raději dívala na podlahu nebo do stropu (mysleli si, že horší to být nemůže, ach ta sladká nevědomost!), když se mu prý začalo hůř dýchat a začala ho pobolívat hlava. Já osobně jsem byla toho názoru, že hlava s tím má víc společného, než ten řidší vzduch, ale když i ostatní v rámci protažení pár kroků poklusli a hlásili, že se jim trochu motá palice, nemělo cenu tvrdit, že to s tím řídkým vzduchem je fáma. Prostě je řídkej.
Ani jsme netušili, jak na nás v tomto ohledu myslel náš původní řidič Karel, který nám taky zajišťoval ubytování (s největší pravděpodobností to nevěděl ani on sám). Když jsme do navigace zadali cíl cesty a někde 500m výškových nad městem, kde končila normální silnice a začínala tak úzká cesta po úbočí strmého kopce směrem nahoru, takže už ani dívat se na podlahu nebo do stropu moc nepomáhalo, vědomí srázu bylo totiž všudypřítomné, nevěřili jsme, že míříme správně. Po cca 20min. jízdy nahoru (s jednou přestávkou na výsadek tří labilnějších žaludků kilometr před tušeným koncem) jsme stanuli na parkovišti pod horní stanicí lanovky na Rosswald, asi 1800m n. m., kde bylo jakési maličké středisko s chatami, dvěma hospodami, jedním kostelíkem a famózním výhledem na okolní kopce. Tak tady si naše plíce jistě zvyknou hodně rychle.
Našli jsme pana a paní domácí, ubytovali se a protáhli nohy při krátkém večerním klusu po romantické „rundweg“, což byla pěšinka po vrstevnici a zpátky o kousek výš taky po vrstevnici, až na to, že z jedné strany té tenké vrstevnice byl takový tenoučký potůček a z druhé kilometrový sráz dolů, ale jak jsme se přesvědčili už cestou sem, to k tomuhle místu asi patří.
Spali jsme jako miminka, tedy až na Petra, Janu a Honzu, které i po večerce obšťastňoval Tomáš nejprve chroupáním kedlubny, pak přecházením mezi balkónem a terasou kvůli lepšímu výhledu na hvězdy, a v závěru ještě chrápáním. To ovšem až poté, co přestal chrápat Honza. Ještě že já spím se Soňou a ani jedna z nás nechrápe :)
Ráno jsme naznali, že jelikož odpoledne má pršet, využijeme k prohlídce horního konce trasy co nejdřívější hodinu. Absolvovali jsme cestu dolů z našeho „orlího hnízda“ (a odměřili si čas, abychom věděli, kolik nám to bude zítra trvat), dorazili do St. Niklaus (a cestou pořád hádali, kde že je už ten Matterhorn), vyzvedli si startovní čísla (a já se definitivně rozhodla pro výměnu půlky za ultra, což jsem hned vyslepičila trenérovi Martinovi a parťákovi Romanovi z BootCampu, které tam potkávám) a pak už jsme mohi zadarmo vláčkem nahoru do Zermattu – čísla fungovala jako jízdenka a dokonce i jako propustka přes turnikety na Gornergratbahn. Naší cestě do 3000m n.m. tedy nic nebránilo. Nutno doznat, že některým už se zas trochu motala palice, ale ono se to nahoře vyrovnalo. Tam totiž foukalo tak, že se motala palice nejen všem ostatním, ale když jsme se do toho pořádně neopřeli, motali jsme se všichni a málem poletovali jak igelitové pytlíky v průvanu.
Nahoře potkávám všechny parťáky z BootCampu a vyslechnu si povzbudivé komentáře ke svému velkému rozhodnutí. Jsem ráda, že budu startovat už v 8:40 dole v St. Niklaus s Kateřinou a Romanem a Jitkou a ostatními, protože jelikož spolu občas běháme, vím, že bych se jich mohla držet. Tým, se kterým jsem přijela, jsou zkušení ultráci, kteří mají maraton daleko daleko pod 4 hodiny, a tak ani neuvažuju o tom, že bych se mohla držet jich. Což potvrzují slova bootcampáků, když vidí, že jsme všichni v běžeckém (oni prozíravě zvolili větrovky a oblečení odpovídající nadmořské výšce 3000m a okolním ledovcům) – „ty tvoji kámoši asi dost běhaj‘, co?“. Tady se potvrzuje, jak jsme každý jiný. Parta z BC jsou nadšenci, kteří různě lezou po horách, jezdí na kole, dělají triatlon a ironmany, takže vlastně dost fit lidi, ale když si představí, že někdo z těch druhých (rozuměj, moje „domácí“ parta) je schopný uběhnout třeba 50, 80, neřku-li 100 a více km, padají jim sanice. Prostě každý umíme něco.
S partičkou seběhneme dolů (cestou se Tomáš zahledí na nějaký ledovec v dáli a po zjištění, že k němu vede červená značka, spřádá plány, jak si k němu zítra po závodě zaběhne...) na Riffelberg, kde si prohlídneme cíl půlmaratonu (aby S. věděla, kde má „cílovou rovinku“) a pak už jedeme dolů na pasta party. Stíháme to akorát když se spustí pořádný slejvák. Nacpeme si bříška a dáme si na chvíli rozchod, jelikož mezitím zase dorazí dolů bootcampáci, zůstávám s nimi a odhadujeme svoje možnosti na zítra. Tipuju se na 7 hodin, což Martin řekne, že je kravina, Jitka, naše největší ultračka (protože běhá sice pomalu, ale zato hodně) si tipuje 6:40, tak si říkám, že to bych se tomu mohla taky přiblížit... Vlakem už odjedu zase zpět se svýma, v St. Niklaus nás naloží odpočatý řidič Honza do auta a šup zpátky na orlí hnízdo, tentokrát už má cestu „v paži“, tak vyjede nahoru mnohem rychleji než poprvé. Ještě pár dní a bude to jako nic. Sice na dvojku, místy na jedničku, ale jako nic.
Večer na orlím hnízdě je romantický. Dáváme si poslední večeři (jak to někdo nazval), plánujeme zítřek, testujeme batůžky, balíme oblečení a vybavení na zítra, abychom pak v půl šesté ráno ve spěchu na nic nezapomněli. Meteorolog Tomáš nás ujišťuje, že zítra by pršet nemělo a že rozhodně bude lepší počasí než dnes, minimálně ten surový vichr nahoře že si hory odpustí. Jestli uvidíme i Matterhorn, není vůbec jisté. Trochu mě zneklidňuje, že i ostřílení ultráci si na tu hornatou trať tolik nevěří a plánují spíše pomalejší časy. Dobře, cíl je víc 500m nad mými nejvyššími výstupy v Tatrách, kam se dostanu když je dobře, tak jednou za rok, ale tak strašné to snad být nemůže... A tak se rozhoduju – prostě si odběhnu půlmaraton, tam je převýšení cca 500m, a pak už tu 25km túru snad dám. Od S. si půjčuju batůžek, ale nakonec se vzhledem k tomu, že počasí by mělo být milosrdné a občerstvovačky prakticky na každém kroku, rozhodnu jenom pro svoji ledvinku. Pásek není nejpohodlnější, ale s batohem neběhám a krom toho by mi vadil při připevňování startovního čísla. Kluci doplňují poslední tekutiny, Tomáš opět nestíhá večerku v 10, ale nakonec myslím všichni jakž takž usínáme, hlavně když máme teplou postel a střechu nad hlavou.
Ráno se mi z postele nechce, ale odteď už to bude automatika. Ostatní jsou ostřílení závodníci, takže pro ně je předzávodní příprava rutina, já jsem lehce nervózní, ale dostanu do sebe aspoň řídkou kaši v hrnku a hustší si dělám s sebou do misky. Pro jistotu se do ní pustím, až když sjedeme úplně do údolí, přece jen ji budu minimálně ze začátku v těle potřebovat. Asi nemá smysl popisovat všechny detaily, takže se omlouvám, že moje vyprávění bude trochu osekané a jednostranné (už tak je delší než poslední zápisky za několik let zpátky), ale zkusím se zaměřit na hlavní momenty a na to, co mi šlo cestou hlavou (a že toho bylo).
Na startu potkávám zase parťáky z BootCampu a jelikož Petrové, Jana a Pavel H. se řadí hodně vzadu, zkouším vyrazit s Kateřinou, Romanem a Kristýnkou.
Zjistím, že Romanovo tempo mi celkem vyhovuje, tak se ho chci chvíli držet. Sem tam se předbíháme, z asfaltu se místy odbočuje na lesní pěšinky, které se klikatí do kopce a musí se tam jít, takže se tvoří „Stau“, pořád Romana vnímám někde těsně za sebou nebo před sebou. Asfalt mě nebaví, ale běží se mi dobře. Tak běžím. Na kdovíkolikátém (čtvrtém? pátém?) km dobíhám Karolínu J., skvělou běžkyni a ironwoman, a kupodivu ji nechávám za sebou. Asi únava z předchozích závodů – stejně mě pak někde v kopcích předežene, říkám si. Posunuju se dopředu nikdo známý kolem, až dobíhám známý český dres – Hanka! Ta má být ale taky někde hodně vepředu!!! Zase ji nechávám za sebou (taky má za sebou ironmanský TT a závod v Brixenu, jako Karolína, tak co bych se divila). A tak to jde dál. Někde na 15. kilometru potkávám Petra 666 z BootCampu, s očividně bolavou nožkou pajdá na stranu. Pak Michal B., po tréňovi Martinovi nejrychlejší rychlík, vypadá, že taky nějaká potíž, ale prý je to ok. Tak zas běžím. Fotím nějakého Japonce nebo Korejce, já to nikdy nepoznám, jediné, co registruju, je že má lýtka širší než stehna a zadek tak malej, že nechápu, jak mu na těch nohách drží kalhoty. A 5km před St. Niklaus dobíhám Lenku z SK Babice, co přijela s Karolínou, taky tradičně děsně rychlá holka. Tak nějak se začínám bát, jestli já jsem ten začátek nepřepálila. 500m převýšení a půlmaraton za 2:10 (a to si ze mě Petr Š. dělal ráno srandu, že když dám první půlmaraton za 2:10, že pak už můžu dojít i vycházkovým tempem a pořád to stihnu, načež jsem si akorát tak ťukala na hlavu, že jako 2:10 je sci-fi...), to jsem zvědavá, jak to bude dál. Asfalt, byť ho bylo „jen“ 75%, mi dal zabrat a cítím nohy, ten tvrdý povrch se jim pranic nelíbí. Když v Zermattu nabíháme do kopce, zase po asfaltu, přejdu do chůze a tím pádem mi uteče Pavel H., kterého jsem s takovou radostí v Zermattu doběhla, hurá, konečně nepoběžím sama! Tak jsem zas sama. A ještě pod cizím jménem, jelikož mám Sonino startovní číslo, povzbuzuje mě pořád někdo „hop hop Sona, hop hop!“. Naštěstí mě jakýsi chlapík jménem Hans dostihne v kopci a vidí na zádech napsané Veronika, tak se se mnou dává do řeči a musím říct, že je to celkem příjemné. Pak se k nám připojí ještě nějaký chlapík, ale to už se snažím trochu popoběhnout, abych vystřídala svaly, a zas je nechám za sebou. A jdu. Jako obvykle, na autopilota, konstantní rychlostí. Někde v tom nekonečném stoupáku vidím před sebou Romana – jak to? Vždyť byl za mnou? Asi mě předběhl, když jsem se v Zermattu zdržovala na občerstvovačce. Chvilku jdu vedle něj, ale pak ho zas nechám za sebou. Do kopce na Sunnegu by se jistě běžet dalo. A kdybych běžela půlku, asi bych to i zvládla. Ale takhle jsem prostě jen šla. A jelikož po kopcích chodím celkem rychle, zvlášť když zapnu autopilota, nahoře, kde se trať trochu vyrovnává, potkávám Tomáše a taky Pavla H. (btw. zapomněla jsem uvést, že Pavel Z. mi zmizel někde vpředu hned po startu, jak se dalo předpokládat...). Tomáš je nezmar a tak i do kopce běží, takže je za chvíli před námi, ale s Pavlem H. celkem sladíme tempo a dost velký kus běžíme vedle sebe, resp. za sebou. Už dole v Zermattu jsme si stýskali, že nám na občerstvovačkách chybí sůl. Tak mu říkám, že nahoře bude bujón, ať si dá. Taky si dávám a docela mi to po všech těch iontech, které do sebe normálně vůbec necpu, a coca-cole, spravilo žaludek. Voda je samozřejmost. Užíváme si posledních 5-6km po rovině a z kopce, kde zas běžíme (hurá!). Víme, že pak už to bude pochoďák. Za Riffelalpem (cca 39.km maratonu/ 18.km půlky) se trať zvedá a přichází závěrečná darda, skoro 900m na posledních 6km ultra, skoro 400m na posledních 3km půlky a maratonu. To už mě nohy fakt bolí. Sluníčko svítí, na Riffelalpu spustí kapela skoro pohřební pochod a já šlapu poctivě nahoru, malé kroky, ale pořád dopředu a cestou míjím ty ostatní, co fakt vypadají, že se opravdu sunou z posledních sil. Pořád vidím na dohled Pavla H. a držíme se víceméně pospolu, to jsem ráda, protože je tam aspoň někdo známý.
Občas se snažím popoběhnout, když mě někdo fotí, na občerstvovačce nad cílem maratonu už do sebe hážu vodu a kolu z posledních sil, začínám toho mít dost, svaly začínají bolet. S Pavlem zjišťujeme, že na 42,5km máme mezičas cca 5:13, což je pro mě naprosto neuvěřitelné. Když se budu ploužit dostatečně rychle, mohla bych se nahoru dostat pod 6 hodin? To jako fakt? Mám pocit, že to už přece dám, i kdyby co bylo. Těch posledních 500m je ale nekonečných – pořád ještě jsou tam úseky rovné, ba skoro nakloněné dolů, kde nohy trochu vyklusnu, ale o to hůř pak jsou metry nahoru. Čas neúprosně letí a jak mi mezi půlmaratonem a cca 38.km ty čísla ubíhaly neuvěřitelně rychle, tady ty poslední půlkilometry ne a ne dohnat. Když se dívám na hodinky, trochu se bojím, že mi to unikne o pár minut. Pavel H. už mě předběhl, Tomáš je taky někde před námi, zase jsem sama. Půl kilometru pod cílem slyším, jak na mě Pavel volá a povzbuzuje mě do posledních metrů. Pak zmizí. A já už vidím horní stanici lanovky, poslední horu kamení, schůdky na mostek nad dráhou zubačky a jsou tu poslední metry. Chce se mi brečet. Ale ze všeho nejvíc proto, že vidím Martinu a Janču s Heathem a jsem strašně šťastná, že jsem to dokázala.
A dokonce jsem se těsně vlezla pod 6 hodin! Sice nemám čas přesně, ale tohle vím. A v cíli, ještě napůl ve snách, se objímám s Pavlem H., Tomášem a Pavlem Z., se kterými nás navzájem dělilo pár minut. A se Soňou, která nás přišla taky nahoru podpořit, půlku si odběhla moc pěkně pod 3 hodiny a vypadá taky spokojeně. Ještě pořád tomu nemůžu uvěřit. Že už to mám za sebou, že jsem to dokázala a že jsem tu, že jsem všechny, co jsem po trase potkávala, nechala za sebou...
Nechám se zabalit do fólie, zadržuju slzy, jdu si vyzvednout cílové tričko a pak se ještě jednou jdu obejmout s holkama, i když jen jednou nebo dvakrát týdně, i když z velké částii jen v Praze, dřely jsme spolu, těšily se na ty kopce, a já s nimi chtěla běžet tu půlku, a teď jsem tady, tři tisíce metrů nad mořem, někde, kam jsem si ani nedokázala představit, že bych kdy došla. Vracím se ke klukům a jedeme spolu dolů na Riffelberg, zatímco náš řidič Honza, který je neskutečný a „jen tak“ si z Zermattu vyběhl nahoru a teď se vydává dolů, kde postupně potkává skoro v cíli Peťu V. a o kus níž Petra Š. s Janou, už to mají taky jen kousek, vidíme na ně z vláčku a jsme rádi, že jsou jakž takž v pořádku. Na Riffelbergu si vyzvedneme batohy a jdeme se umýt, velký stan s horkou sprchou je úplně nejvíc, co si můžu přát, cítím se jako znovuzrozená, znovu se zdravím s klukama a se Soňou a domlouváme se, že se potkáme buď ještě před odjezdem dolů, nebo nejpozději v Zermattu na nádraží. Motám se mezi lidma a hledám svoji druhou skupinku. Vidí mě a volají na mě, dobelhám se k nim a se všemi se zdravím, s maratonci Romanem a Kateřinou, s jejím Martinem, který se nakonec taky přihlásil na maraton a s minimem tréninku ho skvěle dokončil, s naším tréňou Martinem G., který dokončil ultra v čase 4:50 a je třetí (!!!) a znovu s Janičkou a Marťou a Michalem, kteří běželi půlku, holky jsou neskutečné rakety, všichni jsou úžasní a já jsem pořád strašně dojatá. Taky mám hlad, ještě že jsem si s sebou nabalila normální jídlo, sedím a cpu se a povídáme si a kochám se výhledem na ty hory a je to prostě boží!!!
S Kateřinou a Martinem G. se pak nacpeme do lanovky dolů a sjedeme do Zermattu, kde si ještě nakoupím pár věcí domů a 17:39 už vyrážím s Petrem Š. a Janou zpátky do St. Niklaus, kde sedíme v nádražní hospodě u kafe a odpočíváme a čekáme na ostatní, kteří jsou o jeden vlak za námi. Náš řidič Honza už je taky zpátky, z Zermattu někoho stopnul a postupně z něho vyleze, že prakticky uběhnul skoro celé ultra, „jen tak“ – myslím, že do naší „divné“ party se fakt skvěle hodí. Jakmile dorazí ostatní, odveze nás zpátky na orlí hnízdo a protože už je pozdě, volíme variantu večeře svépomocí a spotřebujeme dva pakly špaget a dvě piksly omáček Peti V. a můj parmezán. Všichni si nacpeme bříška, zapíjíme to dobrým vínkem a vychutnáváme skvělou náladu po skvělém výkonu. Tomáš se sice oddělil a navečeří se v hospodě, porotže jim včera slíbil, že tam dnes přijdeme na jídlo, ale pak se dovalí taky a my ho přinutíme jít spát v 11, stejně jako my všichni ostatní. Jsme totiž nekompromisní :)
Ráno s Petrem Š. a Janou krátce vyklusneme naše oblíbené kolečko podél potůčku na vrstevnici, a pak už jen snídaně a balení.
Nakonec donutíme se sbalit i Tomáše, což je sice trochu těžší úkol, ale nakonec se nám to podaří a někdy kolem 9:15 vyrážíme směr domů. Do Prahy. Do Podolí. Do lékárny. Do pr**** to je mi ale smutno. Smutno že musím domů, protože v horách je mi tak dobře. Ale je prima, že jsem ten výlet absolvovala s partou tak prima kamarádů, se kterými jsme si užili spoustu legrace. Sice všechno nedokážu zpětně reprodukovat a to, co sem píšu, jsou hodně moje pocity, ale na tenhle výlet ani tak nezapomenu. Byl prostě skvělý.
-------------------------------------------------------------------
Poznámka pod čarou: Děkuji moc všem, kdo mě podporovali jak před závodem, tak v průběhu a po něm. A všem, kdo mi gratulovali a chválili mě. Nejvíc mě asi zahřála pochvala od „tréni“ Martina, protože ten je na chválu hodně skoupý, ale i kdyby toho nebylo, když už závodím, „závodím“ sama se sebou, a i když se mi to blbě říká, jsem sama na sebe hrdá. Protože tady jsem ani nezávodila, šla jsem si zkusit, co v horách umím. A byla jsem strašně ráda, když jsem zjistila, že v horách umím běhat i chodit, že se v nich cítím dobře a že i když v takových výškách netrénuju, někde to tam je, třeba kus té horské krve, nebo co. Tělo mě podrželo a vydrželo, překvapilo a nezklamalo, a já mu teď za to dopřeju kus odpočinku. Ultra není můj cíl. Ale horám věrná zůstanu.
P.P.S.: Fotky jsem si dovolila ukrást, protože vlastní nemám. Všechny najdete u Peti Š. na rajčeti. Peťo, děkuju!!!
2 comments:
Nikie, bylo to skvělé a běžela jsi jako pravá horalka a ultračka :-) Smekám před tvým výkonem, o to víc, protože vím, jak moc se ti do toho "nechtělo" :-)))) Těším se, že s našimi "divnými" kamarády zase společně vyrazíme :-)
bubo: díky! to "nechtělo" je opravdu v uvozovkách, protože hory mě dokážou nalákat vždycky... jen kdyby to nebyla taková darda. ale tahle byla nad očekávání milosrdná a krásná. taky se těším na příště (A nemusí to být závod :)))!
Post a Comment