Krása nesmírná, díl II

Jojo, když jsem si Gábinu přivezla, pozvala jsem ji místo do chlívku rovnou do předsíně a vždycky, když jsem šla kolem, jsem se kochala. (Jednu chvíli jsem ji postavila i ke špajzu s dobrotami, ale asi drží dietu, odolala, nic se neztratilo.:o))))
To byl poslední víkend v březnu a bylo pěkně ošklivo. To ani tak nevadilo, aspoň mi nebylo líto, že není kolo pořádně seřízené (rozuměj: nastavený tlumič, to ostatní už si seřídím, tohle neznám, předtím jsem tyhle věci jenom obdivovala u cizích). V neděli jsem se ale v té kose, co byla (a že ještě byla!) vypravila do nejbližšího servisu pro radu, jak že na to. Abych mohla co nejdřív vyrazit. Ale představte si, že jedete se strašně drahým a navoněným meďourem po zaprášené polňačce - asi tak a vlastně přesně naopak by se daly charakterizovat moje první kilometry. Vzít stroj, co je primárně dělaný pro jízdu v nerovném a členitém terénu, na rovnou asfaltku, tomu říkám "zážitek" :o)
Tak jsem to zkusila v pondělí trochu jinak. Vyrazila jsem do lesa. Přes pole do Zvole a na Homoli a juchůůůů, to se mi to jelo, žehlička žehlí, já si vezu zadnici, no prostě jedna radost. Až to v jednu chvíli, když byl terén hodně nerovný, začalo vzadu podezřele cinkat. Nepřišla jsem na to, co to je, tak jedu dál, a zrovna když se chystám spustit od Homole dolů k Jarovu, zmáčknu brzdu a páka šup, promáčkne se až na doraz. K**** co teď? Normálně mi vyskočila zadní brzda! A i když jsem ji nasadila, zase po pár zmáčknutích vyskočil zadní drát zas. K**** k**** k****! No, dolů tím pruďasem jsem spíš slezla než sjela, spoléhajíc převážně na brzdu přední. A dole jsem se odvážila raději už jenom po silnici. To mě podrž, už zase toho bika tahám po silnici!!!
Na Zbraslavi jsem to nevydržela a uhnula k Závisti. Tam jsem se něco najezdila s Bobinou a docela jsme si užily i pěkné terénní stezky. S Gábinou to jistě bude stokrát lepší... ...říkala jsem si, než jsem v tom prvním kopečku totálně vybouchla. Prostě jsem pře sebemenší nerovností zůstala stát a nebyla schopná projet. O tom, jak moc jsem funěla, bych asi měla taky diskrétně pomlčet. No prostě - tvrdý zásah do vší té euforie. A tak jsem kopeček polo-vylezla, polo-vyjela a vzala to skoro nejkratší cestou (přes lesy) domů. Brzda se zdála ok, sice trochu povolená, ale fungovala, tak jsem si řekla, že si v týdnu zajedu do servisu pro radu.
V servisu ve čtvrtek řekli, že by to mělo být ok, ale že jestli chci garančku, tak že až za týden. Achjoooo, já byla už tak nedočkavá, abych "začala jezdit".
V pátek jsem měla k dobru víc než tři hodiny času. Tak další pokus. První potok - radši vedle kola po kmeni stromu. Druhý potok - přenést, nedá se přejet ani náhodou. Třetí potok - zase volím most. Do háje... Ale za chvilku, za chvilku přijdou brody a ty půjdou projet, tam se vyřádím. Brod č. 1 je v pohodě, i když je celkem dost vody. V tom druhém se zdá být víc vody, ale věřím, že ho projedu - jenom přes vodu dobře nevidím na dno. Ale tyhle brody jdou přece projet všechny, jsou oblíbené široko daleko kdekterým amatérem. No a jak tak vjedu do brodu č. 2, vjedu přesně do díry, která není vidět, a Gábina, chudák, se v té díře zasekne a dál jí to nejde. Prostě stojí. A já na ní. Stojím před bleskovou volbou, o níž pochybuju, že vůbec volbou je. Buď se včas vycvaknu a budu mít obě nohy mokré, nebo... ...nebo to prostě, jako vždycky, naklopím doleva. A tak se taky stalo :o)
Tak jsem se co nejrychleji sebrala, mokrá jenom na půl a šup na sucho promyslet další postup. Je něco po třetí, S. za pár minut dorazí autem domů, mohl by pro mě přijet - tssssss, potupa!!! No dobře, tak co dojet zpátky domů (cca 8km)? To by byly čtyři, v šest musím být zpátky, to je blbost. Krom toho (to mi tam u toho brodu nedošlo), i kdybych se převlíkla do suchého, tretry mám jenom jedny. Chmmm... Kouknu na oblohu, slunce svítí o106, docela hřeje, no prosim, to nevypadá nejhůř, co takhle jet dál? Zkusím to a rozhodnu se na rozcestí. Na rozcestí modré a červené a zelené (po dalších 4 brodech) se rozhodnu hlavně vylít vodu z bot, vyždímat ponožky a rukavice. Funkční oblečení funguje, vršek se osuší, mokro v botách... vydržím. Nejsem přece "máčka" (pro ty, co neví, "máčka" je na Valašsku "omáčka", a říká se to o někom, kdo je slaboch). A tak se vrhnu zpátky na Gábinu, vyšplhám po červené až nahoru k Petrovu a pak jedu dál, Luka pod Medníkem, místy pěkné krpály, hlavně nad Jílovým, tam se trochu zaseknu, chvíli musím vést, ale pak už jedu jako ďas, čas dobrý, tak co to otestovat u štol? Zkontroluju si terén kolem Halířů - a místo po asfaltce se vydám po modré rovnou za nosem nahoru, pravda, je to tam pěkně rozježděné od lesní techniky, brodím se bahnem (samozřejmě pěšky, ani Gábina neprojede, je to měkké a hluboké jako sviň), však ono to bude lepší. Ehm ehm. Je "lepší" série přelézaček v podobě pokácených stromů, které nejdou nikudy objet? Tak že bych se zase vrátila? Ale tam je zas ta bažina... Najednou jsem se zasekla na očividně neexistující modré trase, někde mezi stromy a bažinou, no co, Bobinu jsem taky nosila, tak s Gábinou to musí jít taky. Jde to o poznání hůř. Nedá se hodit na rameno (kdo by to byl řek, když má na rámu přidělaný ještě ten ***** tlumič???), navíc je zaručeně těžší, no, holka, dneska si užijeme. Voda, bahno, stromy, neexistující a uprostřed ničeho končící chodníky, ano, jsem zpátky "v sezóně". Takhle to se mnou přece funguje běžně :o) A tak se nějak dohrabu do lesů nahoru, najdu žlutou a po té už jedu skoro až domů, s jednou "zdravotní" přestávkou na višňového Bernarda a úderem šesté jsem doma. Ještě mokrá, pomalu trochu vymrzlá, s bahnem až za ušima, ale očividně je to jedno, protože když mě můj muž vidí, řekne jenom: Jak se Ti jelo? Koukám, že asi dobře, co? Zase vypadáš jako prase. Všechno je jak má být. Křest vodou a bahnem by mi mohli i u Jordánu závidět.