Hrátky s osudem?

Někdy si říkám, jak moc je naše cesta předurčená. Jak moc se můžeme vzepřít tomu, co máme nalinkováno někde v "knize života", a jak moc si můžeme řídit svoje životy sami.

Ač jsem měla na uplynulý týden spoustu plánů, jen velmi málo z nich se podařilo uskutečnit. Týden zase uběhnul (doslova) až příliš rychle a nechal za sebou rozmazanou čáru věcí spíše nevyřešených než vyřešených. Ovšem zakončení pracovních dní předčilo všechna moje očekávání.

Na pátek jsme zase plánovali bikovou vyjížďku (nějak se to naučit přece musím), po které měla následovat návštěva nějakého příjemného lokálu s jiným neméně příjemným společníkem.

Můj potenciální večerní společník se ozval ve tři odpoledne, že je bohužel nucen náš sedánek s vůní whisky z rodinných důvodů zrušit.
Nu což, řekla jsem si, za chvilku vyrazím ven, aspoň nějaké to povyražení. Sice jsem se po zjištění místa startu malinko zděsila, ale jsem přece kurážná holka, jen tak nějakého terénního škádlení se nezaleknu.
Vyrazila jsem trochu brzo, naivně jsem si myslela, že si to někudy objedu, jaké ale bylo moje překvapení, když v parku začaly padat první kapky a cestou na Pankrác se regulérně rozpršelo. Zastavila jsem na semaforu, za mnou další podobně postižený, po bližším ohledání jsem zjistila, že o něco starší "pán" a hned se ptá, kam že jedu. Tak já popravdě, že dolů k řece, že mám domluvený sraz, ale že jedu dřív, takže jsem si to chtěla objet vrchem, ale že nevím nevím, když to tak vidím, vypadá to, že dojedu k řece a budu durch a pojedu zpátky. A on že jede do Podolí vyzvednout kámoše a že jedou ještě se třetím někam za Prahu, asi na Cukrák, prej by mě vzali sebou. Já na to, že to asi nevyjde, ale že to s ním vezmu přes Podolí, že mám stejně moře (nebo taky kýble) času. Kamarád (D.1) v Podolí nečekal, protože (hlava chytrá) kouknul ven a vidí - prší -> nikam se nejede. Ale M. (to už jsme se znali) mu volá, že čekáme dole, ať neni měkej a kouká se sbalit, že jedem. Já podotýkám, že to jsem ještě pořád jela jenom k řece.

Vyrazili jsme z Podolí a to už pěkně lilo. Samozřejmě, že funkční oblečení, ještě poměrně zánovní, fungovalo, takže mi to nepřipadalo tak děsné, ale když už mi kapalo z helmy, přišlo mi to minimálně podezřelé. Na mostě, za kterým se naše cesty měly rozdělit, volá můj původní parťák, že, světe div se, prší! Tak mu říkám, no, prší, ale já jsem už na cestě. No jo, jenomže trénovat v tomhle počasí terény, to je přece nesmysl. To má svatou pravdu. Vyjížďka se ruší. Tak se otočím na ty dva "starší" pány za mnou a povídám - tak chlapi, kam že to jedete? A oni, že nejdřív do Radotína pro třetího, pak že se uvidí...
Třetí (D.2) nás dojel hned na začátku cyklostezky u Radotína a kouká, že ten synátor M. ňák povyrost... Ahoj, to je Veronika a jede dneska s náma. :o)))))
Cestou do Černošic už ustal i ten nejslabší déšť a moje trojka průvodců se naposledy ujistila, zda to neotočím, ale to bych nebyla já, když už jsem dojela až sem, přece je nenechám si myslet, že jsem máčka. D.2 (jakožto průvodce) rozhodl, že se pojede jen tak do lehkého terénu směrem k Řitce.

Abych byla stručná: kde jsme jezdili vím jen přibližně, z celého výletu jsem si odnesla především dojem, že žloutnoucí podzimní listí je sice nesmírně romantické, nicméně také hodně mokré a kluzké, případně se pod ním skrývají ještě o něco více kluzké kameny nebo kořeny. Taky že v lesích nad Řitkou jsou smradlavé bažiny, kudy Bobina fakt neprojede, ale taky že moje návleky proti tomu bahnu chrání docela dobře. D.2 vybíral terén snesitelný i pro mě, ale stejně jsem toho měla celkem "plný brejle" (ty už jsem dávno sundala, mlžily se a byly mokré a upatlané, hrůza!).
To ovšem nemění nic na faktu, že to byl zase prima zážitek. Jenom jsem si tak v těch lesích nad Řitkou říkala, že jsem asi fakt úplně pitomá, protože přece koho sakra napadne jet se třema cizíma chlápkama do lesů? Jen tak? V dešti? Když padá tma? No jsem já normální???
Řevničák jsme sjížděli už když se stmívalo a do Černošic jsme podél řeky jeli už když byla tma jako v pr**** (v Řitce?). Ale aspoň jsem si vyzkoušela, že čelovka zasupluje přední světlo dost solidně a dá se s ní jet i v podmínkách, kterým se normálně vyhýbám.
V Černošicích jsme se stavili ohřát a najíst (ta česnečka byla fakt síla, bylo mi těžko ještě doma, ale docela mě postavila na nohy a navíc jsem se nemusela bát upírů), D. mi půjčil na cestu zpět ještě jednu vrstvu a po osmé jsme vyrazili.
Dvacet kiláků ve tmě uběhlo jako nic, jen za Chuchlí (něco mi to připomnělo) zjistil M., že mu vzadu uchází vzduch, tak jsme asi čtyřikrát stavěli na dofoukání.

Když jsme se na Jezerce loučili, bylo 21:52. M. prošvihl na aukru dražbu krosového kola pro synka, D.1 byl už někde na cestě do Břežan a D.2 už si určitě spokojeně hověl doma. A já si vlezla do vany a trochu jsem odmítala věřit tomu, že je deset večer, já právě dorazila z výletu, který původně vlastně nebyl, a že jsme ho i s Bobinou ve zdraví přežily.

Tak takhle to chodí, když je ženská týden sama doma. Osmý den už se dočista zblázní :o)))