úskalí kritiky

Tohle si neodpustím. I když tyhle spoty stejně nikdo nečte. Protože koho by to taky zajímalo, že...

Knížky jsou pro mě naprosto nepochopitelný svět. Ale nechám se jím pokaždé pohltit a pokaždé si z něj vylovím nějaký ten oblázek na památku. A díky těm oblázkům se pak většinou můžu vrátit do pocitů určité etapy svého života. Protože, jak to tady furt omílám, knížky mi padají do ruky dle mého vysloveně předurčeně. Nebo si tam to určení hledám schválně... Nevím.
Ovšem. Když pak chci něco k té které knížce říct, nejsem schopna dát dohromady kloudnou větu (viz minule, když jsem mluvila o Blanche a Marii - chtěla jsem sdělit vlastně něco úplně jiného a vyznělo to jako ukoktaný nonsens z úst kulturního barbara, který ani neví, co je motiv). Většinou mě v knize osloví třeba jen nějaká maličkost a třeba jen kousíček a to mi stačí k tomu, abych na ni nedštila síru.
Jako s tím posledním Rudišem. A ostatně jako s tím předtím. Nejdřív Berlín, pak Praha.
Já tomu asi vůbec nerozumim. Z této plamenné kritiky jsem totiž pochopila, že můj "citový" vztah ke knihám je zřejmě úplná blbost. Protože ač je půlka z toho, co se v té kritice píše, pravda, mě třeba zaujaly úplně jiné věci a těch si nikdo jiný nevšiml. Ani nevšimne. Protože to je moje čtenářská zkušenost. A protože nejsem kritik. A protože takhle ostrá bych nebyla, ani kdyby se mi ta knížka hodně nelíbila. Protože já jsem ve své podstatě buď strašně hodná, nebo úplnej debil.

Fuj, to jsem se zas jednou rozčilila. A to jsem si tohle číslo Hosta chtěla koupit. Uf. Tohle teda ne. (i když mě to fakt mrzí)