Cibulové variace

Včera jsem dočetla první knihu letošního roku. I když pravda, začala jsem ji číst už loni, prakticky hned, jak jsem ji dostala. Každopádně bych ji byla zřejmě dočetla až dnes, nebýt těch chybějících patnácti stran.
Dostala jsem totiž úžasnou knihu – krásnou, novou, voňavou, vázanou, drahou a živě diskutovanou. Ale když jsem se ze strany [304] chtěla sklouznout od jedné půlky slova ke druhé na straně [305], zjistila jsem, že jsem uklouzla do prázdna. Protože na straně následující nebyla ani zmínka o návštěvě Günterovy velké lásky Anny v žákov-..., ať už to bylo cokoli, nýbrž popis setkání s mladými fašistickými výrostky na italském pobřeží několik měsíců (a především mnoho neopakovatelných a nezapomenutelných zážitků) poté. A číslo strany [321]. Při mých nevelkých znalostech matematiky jsem byla schopna si spočítat, že uběhlo 15 stran příběhu, aniž by byly v mé knize.

Dnes jsem se, vybírajíc v klobuckém knihkupectví knihy, které byly od Vánoc již rozebrány, nachomýtla k telefonnímu hovoru, kdy jistý zákazník žádal po mladém knihkupci právě tuto knihu.
Nemáme. Mám to objednané, ale eště to nepřišlo, ten první výtisk už je rozebraný, to víte, před Vánocama to zmizelo, tož sa teď čeká na dotisk.
[...hlas v telefonu...]
Jo, jasně, šak jo, právě proto sa to hneď vyprodalo. (že by opět další poznámka typu: „Víte, on tam píše o tom, jak byl esesák!“)
[...hlas v telefonu..,]
No to určitě. Minimálně. Dva týdně až měsíc. Ale určitě to bude.

Aha. Takže výtisky máme rozebrány (kdo ví, kolik z nich je vadných) a připomínka služby v SS opravdu funguje jako skvělá reklama. Možná právě proto jsem tu knihu dostala. Protože dárce zajímalo, jak to s tím G.G. v tom SS bylo. Onehdy jsme o tom mluvili. G.G. se v knize zmiňuje o SS asi na dvou stranách. Čehož si všiml i jistý Tomáš Dimter, když na www.iliteratura.cz publikoval svůj článek (předtím publikovaný v HN, 17.12.07) o Grassově čtení na Goethe Institutu v Praze. A také se nepříliš pochvalně vyjádřil k rozruchu, který tyto dvě strany způsobily a ještě stále způsobují. Nejde o počet stran, samozřejmě, jde o samotný fakt, že GG byl SS. Moc se mi tu k tomu nechce vyjadřovat, protože to by bylo na strašně dlouho, kdybych se pokoušela vysvětlit, proč si myslím, že ten mediální humbuk je trochu přehnaný, resp. na počátku to jakýsi smysl mělo, každý šok je třeba zpracovat, ale postupně už je toho trochu moc a trochu to vyčpělo. Takže kdo chce, ať si to přečte a udělá si na kauzu G.G. – SS vlastní názor. Já osobně si myslím, že člověk autorova věku se srovnával se svým svědomím už dost dlouho a je vidět, že postupem času přišel k tomu, že i když se sám se sebou možná nikdy úplně nesmířil, přijal to jako součást svého života, která možná není ani bílá, ani černá, ani růžová, ale pořád je potřeba se k ní nějak postavit. A to dle mého soudu G.G. udělal.
Mnohem více však cítím potřebu vyjádřit se k tomu ostatnímu, co jsem v knize tak bohaté a místy přesložité (a to bych přičetla jednak autorovu komplikovanému jazyku a překladatelově podivné snaze tuto komplikovanost nijak neumenšit) našla. Nikdy předtím jsem s G.G. tu čest neměla a proto mě především zaujal jeho způsob nahlížení na hlavního hrdinu, tím spíše, že jím je osoba, která vždycky byla jím (napsat ...kterou je on sám by mi ve stínu jeho psaní přišlo skoro až nepatřičné), i když to je, zdá se, v jeho díle typické. Nejen, že střídá ich- s er-formou, ale také sám na sebe nahlíží z několika úhlů, s různou mírou odstupu a jeho navracení se do dávné minulosti tak získává opravdu punc hledání někoho, kdo už je dávno pryč, koho kdysi znal, ale kdo byl tím i oním a nakonec ještě někým úplně jiným. U autobiografie je jasné, že autor sám musí být středem příběhu, všechno se točí kolem něj, kolem jeho pohledu na svět a jeho vnímání skutečnosti. Tady však nikdy nemáte pocit, přestože pořád cítíte jeho přítomnost a to, jak si sám se sebou jako hlavní postavou hraje a jak sám sebe modeluje, že by to bylo jenom já, já, já a moje zážitky, prožitky, názory. Zvláštním způsobem, snad jako se mu to dařilo v oblasti výtvarné, která je jeho prvotní doménou, modeluje plastický svět, v němž se tu nebo onde a pokaždé v jiném světle a jiné velikosti objeví postava, jež je všem těm výjevům společná. Je to autor sám, nebo některá z jeho pozdějších postav? Je to Günter, nebo Oskar? Přes všechnu komplikovanost jazyka a přes všechny ty zápisky z válečného období, které vyplňovaly půlku knížky a kterými jsem se prokousávala těžko (protože kdy na jakou frontu a kdo kde a jakými zbraněmi a za jaké politické situace, v tom já se občas ztrácím), mě příběh opravdu zaujal.
A tak, když se spolu s autorem snažíte sloupnout všechny slupky a vrstvy jeho života, zjišťujete, že každá vrstva je jiná než ta předchozí, možná se při tom chce trochu i plakat, možná to někdy nejde, ale on pokračuje, jde hlouběji a hlouběji – i když někdy narazí na místa, která jsou tak rozostřená, že detaily mizí a to, co se ze slupky vynořuje, je pouze domněnka, dohad, nebo možná přání, jak by to bývalo mělo být.
Vlastně trochu nechápu, proč a co to tady píšu, protože kritiky a rozbory děl mi vždycky byly cizí a pokud v díle najdu něco, co mě upoutá a třeba to rozechvěje tu správnou strunu a podnítí to přemýšlení o věcech za příběhem, je velice těžké to vyjádřit. Jsou knihy, u kterých mám obrovskou chuť to „něco“, co mě v nich uchvátilo, sdělit. A ono to nakonec nejde. Protože je to velmi osobní a někdy i pomíjející. Ale teď a tady se to zdá důležitým. I když možná jen pro jednu osobu na celičkém světě.

Ještě jednu poznámku k Cibuli si ovšem neodpustím, a to k jejímu jazyku. Naprosto nemám představu, jak se to má s originálem. Německy umím tak, že omezeně, trochu rozumím, ale ne zas tak moc. Třeba filmům v němčině dost málo. Ale G.G. prý má komplikovaný jazyk i v němčině. Nicméně ta čeština, ta čeština! Překladatel (Jiří Stromšík) očividně sahal do vrstev slovní zásoby, ve kterých já se běžně nevyskytuji, protože význam některých slov mi sice byl jasný z kontextu, ale jaktěživa jsem se s nimi... No schválně, vyberu ty, které jsem si poznamenala: cimbrlík [51] – já teda nevim, říkali jsme tomu chlapeckému „přívěsku“ jakkoli, ale takhle teda ani náhodou; švadronit [60] – ve spojení s berlínštinou, ale stejně... jako že mluví nesrozumitelně, ale kde to do háje vzal, takový výraz???; vimrlata [70] – věčné to prokletí puberťáků, všichni je známe, ale že jsou to vimrlata by mě nikdy nebylo napadlo; posránkově hnědé [71] – uniformy, tady jde spíš o ten obraz, posránkově hnědý, no, nějak mi to nesedí; a nakonec třešinka: vzpříkat se [73] – jako že se něco něčemu brání, zde konkrétně postava bránící se býti zahrnuta do plurálu „my“. Budu se muset ale ještě podívat do Jazykového atlasu.
Dalším "problémem" pro mě jako čtenáře byly věty na 12 řádků (a to nemluvím o jednom celém oddílu v jedné větě – tam je patrné, že je to záměrně!), které kolikrát na čtvrtém řádku přestanou dávat smysl, dokud si je nepřečtete několikrát. Já jsem mistr dlouhých (a zamotaných) souvětí a mám je ráda, ale co je moc, to je moc i na mě. Němci jsou na to možná taky mistři. Ale jsem pro zkracování. Rozsekávání. Zjednodušování. Tedy pouze v rámci potřeb přizpůsobení srozumitelnosti, nikoli na úkor zničení autorova osobitého stylu (který je, mám takový dojem, právě na rozvitosti vyjádření tak nějak založen).

A na závěr citace (nevím proč, ale tahle formulace se mi fakt zalíbila):
Další popud k překonání Alp poskytlo poranění, jehož bolest se nedala utlumit ani překotným chrlením básní, ani zvýšenou konzumací tabáku: má první velká láska – když odhlédnu od milostného blouznění školáka – trvala na tom, že ztroskotala.
[263]