You have suffered enough and warred with yourself, it’s time that you won...

I cannot say this is about me. I like the lyrics, though. I hadn’t seen such a romantic crap for ages, but this one, Once, came at the time I needed some romance. I’d been longing for the romance in my life before... Till it suddenly came and I wasn’t able to appreciate it, bear it, or let it fill my heart and soul. Coz‘ I’d been waiting too long, coz‘ I’d lost the ability to handle any romance. For quite a long time, I’ve lived my life quite sensibly and (though it may seem impossible) quite unemotionally. For some years I’ve known anger, despair, euphoria, pride, victories and failures, vanity and restlessness rather than those feelings that have been hidden deep beneath the surface of me soul. They’re resting there and from time to time the come to me, out of blue, unexpectedly, they swallow me for a while, but then I manage to hide them again. And then it’s hard to find them when they’re so needed, when you’d like to show how much you appreciate the mere existence of a person that seems to love you so truly, so madly, so deeply... I’ve been trying, I’ve been trying to re-discover the true me coz’ it’s needed now, at this very time when I’m just about to get ready for a few important steps in me life. I’m trying to pray, I’m trying to find my belief again. Coz’ I’ve decided. And I say YES - very carefully, very quietly, quite apprehensively, but again and again and again.

Wooooosh, what an emotional introduction, ain’t it? Yet it is to be so, I’ve been thinking for quite some time. And that’s a big thing, thinking, don’t ya think so? As some people know, I love thinking, mainly about huge pointless things. For the sole reason that I simply cannot bear thinking about the daily routine – work, school, work, school, work, work, school and future – any more. I’ve found out that too much work makes me work less and less efficiently and waste the time I could have spent doing some good. Like reading, writing, doing sports, cleaning, ironing and cooking and baking. But it wouldn’t be me.:o)))

Řekněme, že jako úvodní jazykové cvičení by to stačilo, ne? Zrovna mě napadá, proč se mi ještě nezdají sny anglicky? Když už se mi ten zpropadený jazyk míchá do češtiny, norštiny i němčiny. Ale možná je to dobře. Ještě pořád si totiž od práce ve snu odpočinu. Tedy pokud se mi nezdá o tom, že zapomenu přijít na výuku, že mě klienti už nikdy nechtějí vidět, nebo jiné katastrofické scénáře. Také se mi zdává, že mě vyhodí ze školy, protože jsem neodevzdala to nebo ono. Protože s termíny odevzdání já mám obecně problém. A málokdo je schopný tento můj nešvar skousnout. Ještě, že mám několik tolerantních zaměstnavatelů a rodinu, která zjistila, že lepší je nedoufat a být příjemně překvapen, než věřit a neustále se zklamávat. Ale dost o tomhle.

Mám přece tolik zážitků!!!
Jedním z nich, kupříkladu, je koncert Sto zvířat, na který jsem nešla. Konal se minulý čtvrtek na Musilce (!!!tam jsem byla v roce 1999 na Mňágu a Žďorp!!!) a rozhodně věřím, že byl skvělý. Protože Zvířata mě chytla za srdce. Přišla do mého života společně s Janem Balabánem, Jiřím Hájíčkem, Milošem Urbanem, Pavlem Bryczem a Bogdanem Trojakem a Nickem Cavem a to se mnou tak zamávalo, že se z toho vzpamatovávám ještě dnes – takových chlapů, no považte!!! Ale i ti z nich, kteří mě spíše provokují (M.U.) než hladí (N.C.) mě čímsi obohatili a já jsem jim nesmírně vděčná. Ale u té vděčnosti bych, pánové, zůstala, dál se ve vašich dílech patlat nehodlám. Nejsem a nebudu literátem či kritikem, nestydím se za post konzumenta, který jsem obsadila.
Někdy si připadám jako nenasytné malé dítě, které když objeví něco, co mu chutná, neví, kdy má dost. Někdy zase dlouho nečtu a pak, po půl roce, vylovím knihu a jsem jako u vytržení, že to tam pořád ještě je, ten druhý, paralelní vesmír, v němž je mi tak dobře!!! A i když se čas od času přistihnu, jak u anglické knihy nebo filmu nevědomky analyzuji větnou strukturu a užití té či oné gramatické konstrukce, ta radost z příběhu je tady pořád. Najednou se dokážu upřímně radovat a upřímně divit a mám zase chuť psát. A ta chuť mi tak dlouho chyběla! Já vím, že můj svět je divný. Že spousta lidí mu nerozumí a spoustu lidí nezajímá. Ale kdykoli jsem cokoli psala, byla to prostá radost z psaní jako takového, jsem grafoman, jsem nenapravitelný snílek a nestydím se za to :o) Ale nemusíte se bát, knihy vydávat nezačnu. Od toho jsou tu jiní.

Kam až jsem se to dostala od koncertu, na němž jsem nebyla... Místo koncertu jsem, zcela prozaicky, byla na squashi a skvěle jsem se u toho pobavila. A nejen já. Také moje drahá ‚žena‘ esp., která mě tam vytáhla. Neustále se nás někdo ptá, kdo vyhrál. Špatná otázka. Spíš by bylo dobré se zeptat: Kdo se trefil? Protože například pro mě je úkol trefit se mezi dvě červené čáry na zdi nadlidský. Při podání totiž zásadně mířím na reklamy kdesi u stropu. A trefování do nich mi jde, myslím, velmi dobře. Esp. je na tom líp, ale když hraje se mnou, moc se to neprojevuje. Nicméně, byly jsme už dvakrát a v pondělí jdeme zas. Ale pak už mi Marťas asi nepučí raketu, tak má moji případnou závratnou squashovou kariéru na svědomí. Beztak si myslím, že je to normální strategický tah, abych se to náhodou nenaučila dobře a abych mu Barušku neodlákala pryč.

Jedním z dalších zážitků poslední doby byla moje zk****** choroba, kterou má momentálně někdo úplně jiný, ale já už moc dobře vím, jak příšerně mu asi je. Chudák. To ještě neví, že mu bude ještě tak dva týdny blbě a že bude slabý jako moucha a při nejbližší příležitosti se o něj budou pokoušet bacily další. To by o chorobě stačilo.

Pak jsem měla zážitek z filmu Once, který mě pohnul k lacině dojímavému úvodníku. Protože byl taky dojímavý. Někdo by možná řekl, že laciný, někdo plochý, někdo třeba i pseudointelektuální nebo patetický (oblíbené výrazy akademických kruhů). Jenže tenhle ne. Hrál na city tak příšerně přímočaře, že jsem to nebyla schopna snést ani já a na konci jsem posmrkávala. Ale, mezi náma, stokrát lepší než Ordinace nebo nějaký americký slaďák. A proč se to líbilo i Spielbergovi? Protože se tam mluví o chudácích z východu a Markéta Irglová jeden takový chudáček v tom filmu je a je tak autentická, že ho to dojalo podobně jako osudy Židů za druhé světové války. Ale Spielberg neví, že my jsme taky lidi 21. století. Že máme auta, Internet, značkové oblečení a v neděli chodíme místo do kostela do shopping center. Ale možná dobře pro nás, že to o nás neví. Protože kdyby to věděl, už bychom ho nezajímali, protože nejsme ten Jurský park, který potřebuje zakonzervovat ve filmu a zachránit velkým bratrem z Ameriky.