Trénuju triatlon - tedy spíš trénovala jsem

Ještě, že mám svůj krásný a dokonalý diář. Vracím se v něm zpět, abych podala zprávu o dnech již dávno uplynulých, o dnech, které jsem ještě trávila v Brně. Dnes (2.7.07) jsou již nenávratně za mnou, přesto si dovolím záznamy publikovat ještě pod červnovým datem - jinak bych se z nich totiž nevyhrabala.
Někdy na začátku června, když se to všechno začalo tak pěkně zamotávat s hledáním práce, dokončováním školních a pracovních záležitostí, postupným onemocněním všech sestřiných potomků (tj. všech tří dosavadních), jsem se dala opět po dlouhé době na plavání. Už ani nevím proč, plavu zásadně v krytém bazénu, a to nejlépe v létě, kdy je venku 30 ve stínu. Zjistila jsem, že plavání je výborná věc, odplavete si svých 1,000 m a jdete si sednout do parní sauny a pak si připadáte o polovinu lehčí. Nejen o tu vodu a pot, ale taky o to, co se vám honí hlavou. A že toho v červnu nebylo málo. Do toho jsem občas zašla na spin a asi tak dvakrát týdně vyběhla někam směrem k pryglu nebo na Vyšehrad, takže když jsem se potom o svých aktivitách bavila s jednou svojí 'studentkou' (taková milá holka-mamča-třicátnice), zeptala se mě, jestli trénuju na triatlon. No, hezké by to rozhodně bylo :o) Triatlon jsem vždycky chtěla zkusit :o) Jenže jak se známe, žádná taková aktivita mi dlouho nevydrží, a nevydržel ani ten triatlon. Stačilo pár nevyspání, pár deštivých dní a víkendů (ano, již podvakráte jsem se chystala s M. uskutečnit náš cyklistický výlet do Pardubic a již podvakráte nám v něm počasí zabránilo - myslím, že se z toho stane něco jako ustálené spojení: 'aby to nedopadlo jako ten výlet do Pardubic'; ale co, pořád doufám, že ho jednou uskutečním a stovku kilometrů pokořím) a také 'rozlučkový' týden 18.-21.6.07 a sen o triatlonu se rozplynul (jako pára nad hrncem, což je velmi laciné přirovnání, ale pravda to je).

Zato se podařila spousta jiných věcí. Napodruhé jsem uspěla u kolokvia z teorie literatury, přestože jsem odmítala použít jako příklad autorského románu Milana Kunderu tam, kde jsem jej jako příklad použít rozhodně měla. V Kunderovi obecně mám ještě velké mezery. A tak jsem si předsevzala (čili vzala před sebe), že se do něj letos v létě pustím. Ale až po Šmausovi, Noskové, Novákové a Merlovi. :o)
Taktéž jsem 18.6.07 podepsala smlouvu se společností, s níž jsem spolupracovala už před rokem, tudíž jsem od 25.6.07 opět zaměstnaná a dojíždím každé ráno do práce a každé ráno z práce. A bydlím už zase v Praze víc než dva dny v týdnu.
Taktéž jsem uskutečnila výlet do Rajhradu a Lednice se svými bohemistickými spolužáky (tedy jednou spolužačkou a jedním spolužákem) E. a H., o kterém pojednám ovšem zvlášť.
Téhož dne se mi podařilo ukořistit fotografie jednoho barokního díla, do kterého se chystám zahloubat za účelem napsání diplomové práce. Protože moje vedoucí (jako drtivá většina žen, zdá se) se rozhodla trávit léto a podzim v radostném očekávání, budu se muset zahloubat poněkud ryhleji, než jsem původně zamýšlela. Abych se tedy zahloubat vůbec stihla. Protože jestli to nestihnu, budu si tu diplomku muset asi napsat úplně sama. Což nejde.
A následujícího dne jsem se stěhovala z Brna.

Letos jsem se rozhodla tuto akci zvládnout zcela sama, čili jsem v pondělí ukořistila v Praze auto a odvezla si ho do Brna, abych mohla v pátek převážet přepravky, peřiny, batohy, tašky a lodní kufry. A taktéž abych si mohla udělat autem výlety po vlastech českých, respektive moravských. Odjezd z Brna jsem obrečela, jako želva, samozřejmě, z jednoho prostého důvodu – bylo mi líto opouštět ten krásný (bezstarostný?) život v Brně, lidi, které jsem byla zvyklá vídat skoro každý den a celý ten nestereotypní stereotyp ranního vstávání, učení, učení se, sportu, případného venčení psa nebo návštěvy vybraných restauračních či kavárenských zařízení. A keďže jsem jistým osobám ani nemohla dát vlastně pořádně osobně 'sbohem', mrzelo mě to o to víc a já odjížděla roníc slzy jako hrachy. Ale to jen tak na chvilku :o) Aby mi bylo líp, udělala jsem si ten výlet autem, z Uh. Hradiště jsem jela do Klobouk oklikou, koupila si malou kulu a obří zmrzlinu a k rodičům dorazila už zase ok, připravena na zcela jiný život, který čekal ještě stále na druhém konci republiky.

Vyzkoušela jsem si, jaké to je, když jedete 350 km skoro na jeden zátah a strašně jsem si to užívala. Přes všechny ty kolony, přes všechna zdržení a omezení, těch pět hodin za volantem mě nejen unavilo, ale také naplnilo pocitem jakéhosi vnitřního klidu a síly na to, co mělo přijít.

Hned den poté, co jsem se vrátila do naší 'zlaté stověžaté', jsem nastoupila do 'zaměstnání'. A samozřejmě, hned první den se mi vůbec, ale vůbec nechtělo vstávat v šest, tedy jsem to vyřešila ve velkém stylu – dovezla jsem se do práce autem. A byl to zvláštní pocit, vracet se na místo, odkud jsem před necelým rokem s úlevou (a přece trochu s lítostí, neb jen pár dní předtím jsem měla možnost poznat lidi, se kterými by byly bývaly ty dva a půl měsíce mnohem příjemnější) odcházela s vědomím, že už se asi nevrátím. A znovu jsem prošla těmi skleněnými dvěřmi a vyjela výtahem do nejvyššího patra, kam většina zaměstnanců chodí spíše s obavami a pouze když musí.
Mít 'zaměstnání' je fajn. Kdosi mi řekl, že mám být ráda, že se o prázdninách nebudu nudit a aspoň si vydělám peníze. Jenomže já a peníze si moc nerozumíme, takže spolu moc času netrávíme. A jestli má 'aspoň se nebudeš nudit' znamenat to, že poprvé přijdu z práce dřív než v osm – devět večer po dvou a půl týdnu, nevím, jakou představu o mém 'nudném' životě ten kdosi má. Ono to 'aspoň se nebudeš nudit' totiž znamenalo taky týdenní intenzívní likvidaci věcí z Brna, která zahrnovala praní, žehlení, přesunování skříní, šuplíků, třídění, mytí, utírání a leštění. A jakmile jedno uklízení vzalo konec, objevilo se další, neboť jsme podnikli již zmiňovanou minidovolenou v Tatrách. Nu a bordel z Tater likvidujeme dodnes. Přesněji řečeno, ještě dnes (13.7.07) vedle mě na židli v obýváku leží ne zas tak malá hromádka oblečení k žehlení. Doufala jsem, že ji dnes zlikviduji. Nu, tak snad zítra.