slon v tubusu

Máme za námi další vcelku inspirativní víkend. Tak trochu mám pocit, že se mi víkendy za poslední měsíc slily do jednoho velikého guláše, kterým v kotli někdo pořádně zamíchal. Nepamatuju se dost dobře, kdy jsem co dělala, a to jsem ani nic nepila. Možná to bude tím, že mám poslední dobou tendence svůj čas přeplánovávat, takže ve výsledku buď nic nestíhám, nebo se všechno na poslední chvíli odvolává a já pak bezcílně bloumám Brnem, případně Prahou.
Minulý víkend, jak již bylo zmíněno, jsem byla navštívit své drahé rodiče. Nemohu smlčet jeden fakt, a to ten, že jsem utrpěla těžký emocionální šok, když jsem se v dobré vůli chtěla vypravit za sportem. Sice jsem už o něm všem, kdo můj blog čtou, vyprávěla, ovšem byl to šok pro mne natolik podstatný, že ho toužím zaznamenat.
Původně jsem chtěla jít v sobotu plavat, sama, do Brumova. Bylo mi to maminkou vymluveno, naopak mi doporučila Vsetín, protože tam je větší (ehm, 25m) bazén. Že je to dál, nevadí, protože pojede se mnou. Což jsem jí schválila. Nakonec přišla s tím, že bychom mohly přizvat našeho drahého masochistu E., který se ovšem příliš nadšeně netvářil. A tak, odcházejíc odpoledne na návštěvu k D.+P.+M. (sestra, švagr a synovec), jsem doufala, že nakonec pojedeme samy dvě. Chtěla jsem si totiž zaplavat a vyvíjet fyzickou aktivitu v blízkosti mého lehce 'masochistického' tatínka znamená být připravena na nemenší zátěž psychickou, jejímž zvládnutím jsem si nebyla už tak jistá. Nicméně když mě červené auto s ***** (nepoublikovatelné označení Renaultu, které používá jeden můj na první pohled nikoliv vulgární 'kamarád') vyzvedávalo před vraty mé sestry, zjistila jsem, že jde tentokrát skutečně o celorodinný výlet. Nu, budiž, 'vždy připraven'. Alespoň jsem si to chvíli myslela. Do té doby, než jsem byla nucena se svléknout po x letech donaha před vlastní mámou a vystavit se na odiv celému vsetínskému bazénu v jediných nerozpadlých plavkách, které mám (čili v lehce průhledných a o číslo větších, v nichž zásadně chodím jenom tam, kde mě nikdo nezná a kde se veškerá moje promenáda odbude hopnutím do bazénu a z bazénu). A do té doby, než se mě můj aktivní táta rozhodl dostat na nejpotupnější místo na světě, a to na tobogán. Chvíli jsem poměrně úspěšně předstírala, že plavu a mám v uších vodu, tudíž neslyším, ale pak jsem si řekla, že to je hnusné, a šla jsem. Cestou nahoru jsem si vyslechla, jaký je můj táta oblíbený akční dědeček, protože vnoučata od bráchy tvrdí, že druhý dědeček by s nima nikdy doopravdy nejel. To jen můj táta je ve svém věku schopen jim (a komukoli!) dokázat, že je stejně mladý, jako byl po celou dobu, co si ho pamatuju. Jenomže já zřejmě neúměrně stárnu a tak jsem si nahoře připadala trochu nepatřičně. Velký oranžovočervený slon, kterému vlastní táta nabízí, že pojede za ním, kdyby něco. Uklidnila jsem ho samozřejmě, že tak banální věc jako je položit se na záda a sjet trubkou dolu zvládnu levou zadní a počkala, až se za ním rozsvítí zelené světýlko. Bála jsem se, že pojedu moc rychle. Ani mě nenapadlo mít obavy opačného rázu, které by v tu chvíli byly zcela na místě. Po několika málo metrech se totiž můj zadek zadřel a já nikam neklouzala. Prostě jsem tam ležela, v modrozeleném tubusu, a pokoušela se odstrkovat. Hm. Nefungovalo to. Usoudila jsem, že jsem na tobogán příliš stará a příliš vyvinutá. Ale jak se dostanu dolů? Tuto otázku za mě (naštěstí i naneštěstí) vyřešila slečna, která do mne nečekaně zezadu narazila. AU! Do slonů se přece nekope!!! Nicméně jsem byla odražena a doklouzala až k bazénku pod ústím tobogánu. Na E. jsem se nehodlala ani podívat a když jsem zaslechla něco jako 'ještě jednou', dělala jsem, že mám už zase v uších vodu. Už NIKDY! Bylo mi vysvětleno, že jsem se určitě pouze špatně položila. A že mám víc zatáhnout zadek. Aha. Takže to je něco jako když mi M. tvrdí, že jsem od ramen po zadek vlastně rovná a mám pěknej velkej zadek a z dálky vypadám hubeně. Takzvaný zvedák sebevědomí, úplně grátis!!! :o) Takový kosmodisk na pochroumanou sloní duši.
Cestou zpátky domů jsem už neřekla ani slovo, dílem proto, že jsem poslouchala analýzu příčin rozdílu ve spotřebě <> a 'téčka', čili našich dvou aut, která ještě stále vlastníme. Obě. Tedy moji rodiče. Když jsme v Kloboukách vysedli, uvědomila jsem si, že jsem vlastně šťastná. Protože nežiju v zajetí čísel a mezi dvěma auty. Občas jezdím autobusem, občas šalinou, občas autem a někdy na koni. Ze všeho nejraději však na kole. Protože když jedu pak ven s M., má radost taky on, když jede za mnou, protože 'má pěkný výhled'. A tak jsem se rozhodla nechat rodiče na pospas jim samotným a vydat se zase do víru mých dvou milovaných i nenáviděných velkoměst.