Go(in') west...

...life is peaceful there... Kdo poznal, tohle byli Pet Shop Boys doby mé puberty, doby, kdy se přepisovaly, no, vlastně už byly přepsány, dějiny východního bloku.
I'm on my way again, on my way home (a bit cautious to call Prague 'home I', but if you ask, it would very likely be so), watching the fields and forests along the bloody D1 motorway, listening to The Killers and thinkin' 'bout thousands of things...

Aby ta cesta nebyla tak jednoduchá, přibalila mi moje drahá maminka na cestu samozřejmě nějaké to jídlo (HORY, přesněji řečeno, 'pro Šimonka', protože Šimonek se chudák pořádně nenaj, protože já mu nenavařím, protože já považuju vaření za ztrátu času podobně jako spánek, i když spánek se umí ohlásit a přepadnout mě sám od sebe, narozdíl od vaření, že jo) – takže v každém autobuse, na každém nádraží, na veřejných záchodcích, v obchodě, v kavárně, v šude zápasím s igelitkou, kde vězí krabice s dortem a štrůdlem, dvě nožičky klobás (s jehněčím!), celozrnný chleba (ten je můj!), rizoto (v krabičce, 'hlavně ho, Verunko, nejez v autobuse, máš lžičku?, mně se zdálo, že se ti v autobuse rozsypalo, tak ho v autobuse nejez, ať se ti nerozsype') a termix (to byste nevěřili, jakou práci dá sehnat v Praze termix, tedy termix takový, jako si pamatuju z dětství, takový ten hladký umělý dezert, co má konzistenci jako Apetito (nebo je to Smetanito?), možná právě proto, že je obojí 'termizované', význam kteréhož slova mi zůstává skryt, ale počítám, že to má co dělat se způsobem výroby těchto pochoutek; a já ten termix (tedy aspoň takový, který je tomu 'mému' zatím nejpodobnější') našla a vezu ho S., protože onehdá chtěl termix a byl zklamaný, že termix, který zakoupil, nechutná vůbec jako termix).

Kromě jídla (z něhož jsem už zvládla ujíst sušenky BeBe Dobré ráno a kus štrůdlu) vezu také jak jinak než cyklistické tretry (protože zítra bych možná, možná mohla jít na spinning) a několik knih. Předně Sedmikostelí, které jsem dotáhla v sobotu po obědě a po jehož přečtení jsem se utvrdila v nepotvrzené domněnce, že Miloš Urban je regulérní úchyl. Ač je Sedmikostelí z hlediska jeho tvorby hodnoceno jako jedno z těch lepších kusů, musím přiznat, že mi přišlo ještě uhozenější než ten Santiniho jazyk, ale možná proto, že to byla totální fikce, by se to dalo skousnout. Ovšem pořád přemýšlím, co on má za vztah k ženským. Protože jsem zatím přečetla dvě knížky a v obou se vyžívá v popisování milostných (či spíše sexuálně podivuhodně netradičních) scén, načež končí (případně i začíná) svou pouť šťasten ve vztahu s několika ženami naráz, přičemž každá má v oné hierarchii své pevné místo a účel. Buď je Urban divnej chlap, nebo má prostě tak bujnou fantazii a dokáže s ní tak dokonale pracovat, že dokáže zcela záměrně dojem divného chlapa vyvolat. :o))) Uprřímně řečeno, uvažuju, jestli si s ním nemám dát na chvíli pauzu – ale ještě mě čeká Poslední tečka za Rukopisy, v niž mám naději nesetkat se s autorovým obdivem k architektuře doby gotiky a baroka až do takové míry jako doposud.
Další 'zátěží' na mých bedrech pak budiž Patriarchátu dávno zašlá sláva Pavla Brycze, jež má vyplnit onu pauzu v Urbanovi. Jsem upřímně zvědavá, zase jeden autor, o němž bych si mohla doplnit své znalosti... Nu ale ještě před ním bude mít přednost (a už má) Nathanaéla Vodňanského z Uračova Theatrum mundi minoris, z nějž mám ve středu referát. Kniha je to vpravdě náročná, stihla mě však již překvapit šíří znalostí společnosti přelomu 16./17. století o prenatálním vývoji člověka a že se průvodní jevy těhotenství od těch dob zase až tolik nezměnily.
V Sedmikostelí pak vězí založená obálka s oznámením o úmrtí jistého Bohumila, člověka mně ne až tolik blízkého, ale blízkého někomu mně blízkému. Když jsem se dnes na ten kus papíru dívala, zaujaly mě dvě věci. Jendou z nich je citát, který si B. zapsal kdysi do notýsku a který se stal krásným mottem:
Mou smrtí život nekončí,
ale dál bude žít ve vás.
A také to, že tento Bohu milý člověk, který prožil dlouhý a naplněný (i když často utrpením více než radostí) život, měl/má vnuky Marka, Lukáše a Jana. K úplnosti čtvroevangelia chybí už jen Matouš. Nikdy jsem si toho nevšimla a jsem si téměř jistá, že to od dvou bratrů nebyl záměr, že se jejich děti jmenují zrovna tak, ale tak nějak mi dnes ta jména přišla zvlášť krásná. Potomci potomků jednoho Bohu milého člověka buďtež zvěstovateli radostných zvěstí v tomto neutěšeném světě :o)
(ach, ten patos!!! ale prší, svět je šedý, vznáším se pár metrů nad silnicí smrti vedoucí k ještě šedivějšímu městu plnému uspěchaných lidí honících se za náhražkami Radosti a onen dotek té původní radostné zvěsti mě dnes, v neděli, jaksi zasáhl, aniž bych chtěla)