Co se stane s rákosem poté, co je sklizen z pole.

Jeden by tomu nevěřil, ale svůj slib jsme s S. opravdu dodrželi a v sobotu se spolu s dalšími třemi mladíky (eh, vlastně skoro ještě dětmi, podle mého měřítka – průměr 17 let) vypravili do Vítkova kdesi u česko-polské hranice za Libercem. Cesta tam probíhala (až na dvě menší blouděníčka – já neřídila, to on!!! :o))) vcelku klidně. Když jsme na obzoru zahlédli zasněžené vrcholky hor, chvíli jsem uvažovala, jestli jsme se nedali místo na sever na jih a nedojeli jsme k úpatí Alp. Tak moc jsem byla překvapená, že v Čechách existují HORY, a vypadaly o tolik vyšší než zbytek krajiny, že mi chvíli vůbec nedocházelo, že máme taky něco jako Krkonoše a že tam někdy mívají i něco jako sníh. Tak podivné, když máte v půlce dubna na severu Čech 25°C! Po levé straně jsme zase mohli rozpoznat siluetu ještědské špičky, tak jsem se sem po letech vrátila, už si ani nepamatuju svoji první a poslední návštěvu Liberce s mužem, který si v červnu bere jinou, nej ženskou, jaká se mu mohla dostat... A tak jsem si v duchu opakovala ten rozhovor s J. Rudišem, co mě v pátečních Hospodářkách tak potěšil, a rozhodla se, že si možná přečtu i ten Grandhotel. Ale jenom možná a jenom jestli neseženu Aloise Nebela a jestli mi už konečně ta knihovna, kterou jsem o to žádala kdovíkdy, nezapůjčí dílo Miloše Urbana, na nějž se nepokrytě těším. Ani nevím proč. :o) Že by 'Poslední tečka za rukopisy' zněla dostatečně napínavě na to, že jde o současnou literaturu uvedenou v bibli každého studenta České literatury, tj. v knize 'Kapitoly z české literatury od počátků k dnešku'?
Nu, za Horním Vítkovem jsme poněkud pobloudili. To nám ovšem umožnilo vyjet na kopec k větrným elektrárnám a vychutnat si pohled na druhou stranu kopce, kde se nachází... MORDOR... Vážně, nepřeháním ani trošičku, pánev zahalená do nažloutlého kouře, v jejímž srdci dýmala obrovská tepelná elektrárna – myslela jsem, že v dnešní době u nás něco takového už nenajdete ani kolem Teplic a Mostu. Leč tohle místo není u nás, jde o polskou oblast, jejíž jméno jsem si nezapamatovala, ale rozhodně vím, že se tam NECHCI JET PODÍVAT. Naprosto neuvěřitelné. Vrátili jsme se zpět a hledali ono místo, které mělo být na kopci. Navrhla jsem, co kdyby to byl ten minikopeček obehnaný čímsi, co by při troše dobré vůle (a pro ty, kdo mají lepší zrak než já) mohlo býti palisádou, byl to, co hledáme, vypravili jsme se tedy (přes nedůvěru osazenstva automobilu, protože ti polohu místa určovali pouze podle toho, že z něj musí být vidět ty větrné elektrárny (což jsou vidět téměř odevšad z okolí) a vůbec je nezajímal fakt, že kopeček opravdu jeví známky obehnání palisádou a k tomu je VIDITELNĚ napravo za Vítkovem, jak zněl závěr popisu cesty, že – pánové, musíte uznat, že vaše logika někdy jednoduše nestačí na tu ženskou – tedy mou – tedy hybridní) k onomu kopečku. A ejhle, dvorec velmože zvaný curia jsme nalezli! A na tomto místě naše drahé prudiduše jako třeba Grumík a Argon, kteří nám celodenní pobyt zpříjemňovali dostatečně vulgárními vložkami - zážitky, vtipy a poznámkami. Za což jsem je já častovala svými slovními fackami, jak já to umím, zvlášť když na mě v poledne pere sluníčko, mám v ruce krumpáč, dostatečně velký drn trávy nebo kolečko (zvané v mém rodném kraji táčky) naložené drny a kamením.

Pobavili jsme se natolik dobře, že když jsem si o půl třetí vlezla do auta pro kapesník a zkontrolovat mobil, probudila jsem se s ruční brzdou pod žebrem objímajíc řadící páku téměř o hodinu později. Ano, potupně jsem usnula, podobně, jako se mi to téměř stalo v pátek na hodině norské konverzace. Příčina? Celotýdenní nevyspání spojené se čtvrtečním krátkodobým pobytem v nejmenovaném podniku, kde jsem výrazně snižovala věkový průměr podobně, jako jsem ho v sobotu v autě cestou na sever tahala významně nahoru.
Musím uznat, že práce jsme neudělali tolik, co před dvěma týdny na rákosovém poli, víc jsme odpočívali, víc se cpali (zvlášť omladina byla k vidění každou půlhodinu s lovečákem v jedné a rohlíkem v druhé ruce) a víc konverzovali. Výsledek? V sobotu jsme, po celodenní 'těžké robotě', šli spát o půl desáté. :o)))

P.S.: Nedostala jsem se k vysvětlení nadpisu. Podobně, jako my jsme se v sobotu nedostali k pokrývání střechy došky z onoho rákosu :o)))