Giving J.B. the second chance

Who the f*** is J.B.?
O několik málo příspěvků níže jsem se zmínila o knize Nebe pod Belrínem, kterou jsem v tu chvíli dočetla. Tím se uvolnilo jedno místo v mém seznamu čtených knih a mohla jsem se přesunout k další. Poté, co jsem ho znuděně odložila asi před měsícem, rozhodla jsem se dát Janu Balabánovi druhou šanci, aby mne zaujal. A musím říci, že jí dokázal (aniž by to chudák věděl, či o to dokonce stál) dokonale využít.
Proč jsem ho původně odložila? Protože prvních cca 5 povídek z knihy Možná že odcházíme mě příliš neoslovily. Nicméně překousla jsem je a především druhou polovinu knihy jsem si dokonale užila.
Někde jsem četla, že Balabán dokáže 'velmi věrohodné zpodobit samotné ženské postavy a jejich vnímání světa' (bylo to v recenzi Ondřeje Horáka, LIDOVÉ NOVINY, 29.5.2004). Přestože snad všechny jeho příběhy obsahují jak element mužský, tak ženský, ten hlavní svět, který jeho povídky zpodobňují, je mužský. Jeho hrdinové (i když je dejme tomu povídka nazvána ženským jménem) jsou téměř bez výhrady muži. Ženy jsou jakousi neoddělitelnou součástí jejich života - jsou jejich manželkami, matkami, milenkami, sestrami, dcerami, či pouze tajemnými neznámými. Mužům učarovávají v dobrém i ve zlém slova smyslu, jsou pečovatelkami, bohyněmi, múzami i těmi, jež je třeba chránit. Tenhle vztah mi neuvěřitelně učaroval. Ve všem tom opouštění, neporozumění, míjení a zrazování je kus něžnosti, citu, byť skrytého kdesi, kam nikdo nemá přístup. A tak jsem zjistila, že i muži mohou mít starosti, že i oni mohou mít srdce a že i muži mohou milovat. I když po svém.
Také jsem přemýšlela, proč že mne nepoprvé J.B. neoslovil. Zčásti to bude zřejmě proto, že jsem k němu přistupovala jako příslušník generace, k níž náležím. A najednou, kdesi u kafe, jsem si uvědomila, že je jasné, že je mi cizí. Ale když se proberu generací lidí o pár let dál, tedy generací svých sourozenců a známých, najdu tu cestu. A vidím v příbězích životy, které sice nejsou moje, ale které v něčem poznávám. Protože je sice nežiju, ale jsem ta, která se jimi třeba jen mihne.
V té tíze a melancholii jsem tak našla krásu, ten pocit přišel náhle, ale byl tady a já byla strašně ráda. Protože jsem tak neminula další dílo, které už jen pro ty střípky stálo za to.

Jo, a kdyby to někoho zajímalo, tak tady je rozhovor s autorem. Docela fajn počtení, musím přiznat.