Burn-out.

Ne, syndrom vyhoření mi ještě nehrozí, ale 'pan psycholog' se dožaduje dalších 'witty' příspěvků v téhle podivné knize. Řekla jsem mu, že má smůlu, protože po prvních třech dnech nového semestru jsem tak vycucnutá, že už nemám žádnou energii či invenci psát. Natož špetku toho vtipu. Všude kolem se valí davy lidí, Brno je zase přeplněné, já běhám opět z přednášky do práce a zpět, mezitím nějaké zařizování, na jednom rameni tašku s učebnicemi angličtiny a věcmi do školy, na druhém brašnu s laptopem, případně na zádech batoh se sportovními potřebami. Pravda, těch jsem se teď na nějakou chvíli vzdala, protože by byly jen další zátěží na mých vší tou tíhou poněkud pokřivených bedrech... Chtěla bych zase zažít den, kdy neponesu na rameni ani na chvíli ani jednu tašku nebo batoh. Maximálně takovou tu minikabelku na peněženku, mobil, kapesníky a klíče. Ano, mé sny jsou zcela prosté, vlastně mi nic nechybí, spíš občas přebývá. A tak jednoho dne, až už bude teplo a dlouho světlo zase vylezu ráno na kolo a pojedu daleko předaleko a vrátím se až večer a nepotáhnu s sebou nic a s nikým nebudu mluvit a nikoho nebudu muset potkat. Jenom zelené stromy, trávu, nějakou tu šumící bystřinu a možná pár ovcí nebo koňů. Jako loni v Irsku. :o)

Aktualizace: Dnes jsem po ranní výuce na dvě hodiny ulehla a vstala v ještě troskoidnějším stavu než předtím. A to mě čeká sobota na kole a M., který mě na to kolo vlastně vytáh' se mě snaží povzbudit tím, že mi říká, že jestli si nekoupím okamžitě nové boty (ze kterých nebudu mít zničenou klenbu po 12-hodinovém chození) a batoh, do kterého narvu všechno naráz (abych to netahala na každém rameni zvlášť), bude ze mě stará hrbatá cyklistka a to už 'nebude nic moc ani na krásným novým kole'. Tak Ti, milý M., děkuji za povzbuzení. V sobotu Tě čeká jistá záhuba! *ďábelský smích*